Ohlédnutí za dvěmi (a mými prvními) uplynulými sezónami ve výstupu na věž
V roce 2005 jsem se 1. 8. stal příslušníkem HZS ČR na centrální požární stanici v Chebu. Netrvalo dlouho a tamní velitel stanice Štefan Fuska mě zasvětil do tajů požárního sportu. První disciplína, s níž jsem přišel do styku, byl výstup na věž.
Představa, že polezu po nepříliš důvěryhodném jednohákovém žebříku do cca 10metrů byla více než hrůzostrašná. Také už v prvním okně (cca 4,5m) jsem upřenýma očima úzkostlivě pozoroval povážlivě poskakující žebřík po dřevěném parapetu.
"Natáhni ruce a odkoň se od žebříku!" "Nesmysl....ani náhodou", říkal jsem si pro sebe. Přesto jsem opatrně ruce natáhl. To byl první krok k tomu, abych následně začal mít požární sport rád. Ze začátku jsem se rychle zlepšoval. Na závodech ligy 2006 jsem se sice vždy pohyboval na zadních místech výsledkové listiny, ale moje časy byly stále lepší a lepší. ( Vary 24s ; Ústí nad Orlicí 21s ; Plzeň 20s) Nejlépe jsem ten rok zalezl věž na krajském mistrovství v Domažlicích. Poprvé pod 20s, a to 19:77s. Od té doby jsem se potýkal se zraněním třísel a na konci sezóny (MČR v Karlových Varech) už jsem odběhl s největším sebezapřením a s velkou bolestí.
Následovalo 8 měsíců klidu a tedy ani žádná zimní příprava. Vyhlídky na lepší časy se vzdalovaly a to se v sezóně 2007 potvrdilo. Stále ještě nedoléčená třísla a absence plnohodnotného tréninku přes zimu mi dovolily zlepšit svoje maximum pouze jednou. Bylo to na plzeňské věži opět na krajských závodech. Čas se zastavil na 19:57s. hrůza.
Na MČR v Olomouci jsem po dvou nepovedených pokusech skončil hluboko ve výsledkovém poli a také celé karlovarské družstvo se moc nepředvedlo. Zbývající závody ligy nebudu ani zmiňovat.
Volné září prospělo mým stále zraněným tříslům a v polovině října začala plnohodnotná zimní příprava. Nekonečné hodiny v posilovně, běhy do kopců, sprinty, ale hlavně hodiny a hodiny lezení na věži jsou nejlepším základem k dobrým výsledkům v následující sezóně 2008. (Více o zimní přípravě v sekci Trénink)