Z deníčku na soustředění v písku - únor 2008
Už nějaký ten rok jezdí karlovarští požární sportovci na soustředění do Písku, kde je čeká na rozdíl od zamrzlých nekrytých věží karlovarských zamrzlá krytá věž jihočeská. Letos tomu nebylo jinak. První termín jsem, stejně jako oba loňské, prošvihl. Malý neviditelný nepřející bacil byl silnější než já a první soustředění jsem proležel doma v horečkách.
S druhým termínem to vypadalo slibně. Nátlaku namakaných bacilů jsem pilně odolával a zdraví mi sloužilo. To vše zřejmě uklidnilo mojí milovanou manželku i s dcerou a den před odjezdem si zařídily rýmu a kašel a já začal propadat panice. Ráno se ovšem ukázalo, že mají po mě obrovskou sílu vzdorovat nemocem a já opravdu odjel.
Z Chebu do Karlových Varů jsme poprvé dorazili včas a po naložení všech báglů, ve kterých bylo třičtvrtě věcí naprosto zbytečných, a uvázání žebříků na střechu fungl nového služebního auta jsme mohli vyrazit. Ještě před tím, než jsme opustili stanici, neodpustili si varští spolucestující nechutné narážky na moje objemnější ložní prádlo, které nazvali medvědem a odmítli s ním sdílet společný vůz. Vše se ale včas vyřešilo a my vyjeli směr Písek.
Ihned po příjezdu na stanici v Písku jsem si chtěl vybrat jednu z asi 15ti postelí (bylo nás 9!!), ale z prvních čtyřech mnou vybraných jsem byl surově vyhozen se slovy: „Jdi do ……, tady spim já!“ Ulehl jsem tedy vedle Trávy. Dobrý. Postel je vyhovující. Vybaluju věci. V tašce jsem měl gel na vlasy. Je všude po oblečení. To jim nemůžu říct. Mlčím a tiše vzpomínám na nejsprostější známá slova. Pak jdu zkontrolovat jednu velmi důležitou místnost. Sprchu s WC dohromady. Hrůza. Na první pohled parádní sprcha se po nádechu mění pouze na nutnost. Záchod doplňuje vodu asi 10minut. Nejde spláchnout. Odcházím a informuji kamarády.
Odpoledne jdeme na první trénink. Po fotbálku na rozběhání začínáme lézt. Cítím se dobře a je znát, že měsíc a půl věnování se samotnému zásedu nese ovoce. Díky Špagi!! Taky Tráva má formu a jede po žebříku jako kuna. Po třičtvrtě hodině tréninku dáváme pauzu. Říznul jsem se o něco do prstu. Po pauze přichází zálezy ve druhym. Pořád je mám špatný. Roman i Jirka to dělaj dobře. Přenáší váhu na ruce. Aha, to taky Špagi říkal. Ihned to zkouším. Říznul jsem se o něco do prstu. „Zk…..ej žebřík.“ No spíš to bude rukama. Tiše odcházím dolů.
Konečně konec. Odcházíme po fotbálku na pokoje. Jdu se sprchovat. Fuj. Chvilka odpočinku v posteli a chystáme se k odjezdu na večeři. Mám fakt hlad. Pořádně se naprásknu. Aspoň bude zítra dost energie. Tráva řídí. Je bez piva, ale nenadává. Dohromady jsme spořádali tak půl prasete a pár kusů drůbeže. Krátce po desáté jsme v posteli. Kluci nechrápou. Vyspím se.
Druhý den ráno. Je asi osm a Karásek řve, že máme vstávat. Nereaguji. Přidal se Tráva. Vstávám. Chce se mi na záchod, ale fronta a zjištěné časové údaje napouštění porcelánového odlitku mě přesvědčují, že se mi zase tolik nechce. Převlékáme se a odcházíme na fotbálek. Dobré rozběhání. U věže je zase zima jak v Rusku. Hned po prvním výlezu do prvního jsem se říznul do prstu. Potřetí do stejnýho místa.
Po tréninku vyrážíme na lehký oběd. Ještě před příchodem do restaurace nás opouští dva členové výpravy, aby si užili vlastního společného oběda ve dvou. Dlouho čekáme na číšníka. Ale po objednání je jídlo rychle hotové. Po obědě přichází odnést prázdné talíře nepříliš sympatická servírka. Se slovy „Promiňte prosím!“ a úsměvem na rtech převrací Mílovi do klína zbytek rýže a téměř neviditelná odchází pryč, abychom ji už nikdy neviděli. Když si Míla vyklepal poslední zbytky rýže z rozkroku platíme a odjíždíme ulehnout na krátkou chvíli do postelí, nabrat nové síly.
Po hodině polospánku už Karásek zase řve. Musím vstávat a oblíknout se na trénink. Dvěma dezertujícím kolegům se oběd ve dvou zřejmě velmi zalíbil.
Na tréninku se cítím nezvykle dobře. Při zásedu ve druhym jsem se říznul do prstu. Že jsem si to blbec nezalepil. Ještě pět stěn a konec. Jsem dost unavenej. Rychle do sprchy, než přijdou ostatní.
Po večeři sedíme a vedeme debatu o velmi zajímavých věcech, když najednou Tráva přivezl oba polední zběhy. Jeden se rychle posadil a druhý uprostřed hospody něco nesrozumitelně žvatlá. Pochopili jsme, že jde o pozdrav. Konečně i on usedá. Bohužel právě vchází urostlý svalnatý mladík. Velmi se našemu veselému kamarádovi zalíbil a my se snažíme dělat, že tu nejsme. Mladý muž má naštěstí porozumění a nechce se prát. V deset odjíždíme uložit se ke spánku.
Poslední ráno. Karásek řve, že máme vstávat. Obléct a předposlední fotbálek. Na věži to nějak není ono. Dost mě bolí dlaně od špriclí. Dnes jsem se neříznul. Sláva. Fotbálek po tréninku sabotuju a po nemístných poznámkách karlovarských kolegů znechuceně odcházím do sprchy. V klidu si balím. Ještě uklidit a vytřít kuchyňku. Potom čekám, až ostatní zabalí a uklidí. Těsně po 12hodině odjíždíme na oběd do Plzně a pak směr Vary. V Chebu jsme kolem čtvrté.
Vydařené soustředění pokazil jenom na čtyřikrát proříznutý ukazovák levé ruky. Už umím vylézt do prvního a vyhodit. Teď mě čeká zlepšování příšerného výskoku a zásedu ve druhym. Liga začíná už 13.5. Mám co dělat.